Koncept večera nabízel dvě poloviny, na které by se dal koncert rozdělit. První skýtala mnoho emocí a variabilitu žánru fado, druhá naopak uvolněnější pohled. Několik minut po půl osmé na pódium vystoupili tři doprovodní muzikanti – hráč na portugalskou kytaru José Manuel Neto, kytarista Pedro Jóia a basista z Angoly Yami – a usadili se na přichystané židle.

V několika dalších okamžicích se už objevila i Mariza, která se hned zkraje sevřeně pustila do zpěvu. Skladby v portugalštině zněly dravě, melancholicky i nostalgicky. S každým tónem verše si Mariza přivlastňovala melodii a velmi silným altovým hlasem si podmaňovala písně plné bolesti. Rytmiku zprvu zastávaly tři jmenované strunné nástroje, tudíž si tento akustický začátek liboval v sehranosti instrumentů, jež plnily doprovodnou roli kralujícímu tesknému hlasu.

Mariza během prvních několika skladeb ukázala, jak se svým hlasem dokáže vybarvit jednotlivé kousky písní. Tišší party znějící do ticha na sebe upozorňovaly procítěným přednesem, stupňující se hlasitost s nadcházejícím koncem skladby si Mariza zcela podmanila a publikum nadchla svým hlasovým rozsahem. Výrazným momentem pro ostatní muzikanty byla instrumentální Gitarrada, která všem třem dala příležitost ukázat své fascinující umění v přemýšlivé skladbě využívající i svižnou melodiku.

Další pojetí fada, které se zase lehce obměňovalo, přišlo s připojením čtvrtého doprovodného hudebníka – perkusisty Vickyho Marquese – který svůj nástroj využíval chvílemi jako jemný, v pozadí se chvějící, nenásilný doprovod, poté jako výbušný, zvučný a strhující. Své umění předvedl také ke konci celého vystoupení, kdy se ujal dlouhého sóla, které by sedlo leckterému rockovému hudebníkovi.

Mariza v přibližné polovině vyměnila třpytící se šaty za černou blůzu a dlouhou růžovou sukni a lehce se zvolnilo. V přestávkách mezi skladbami Mariza vyprávěla mnohé, například o své matce z Mosambiku a portugalském otci, rodičích, kteří ji od útlého věku seznamovali s hudbou, která má nyní na její vlastní tvorbu velký vliv. Poté představila píseň Primavera, jež je jednou z nejznámějších skladeb žánru z repertoáru královny fada Amálie Rodrigues. Tento silný okamžik představil tradiční čisté fado a znovu barvitost zpěvaččina hlasu vyjadřující prostřednictvím písně živost žánru i jeho sevřenost a útrapy.

Zpěvačka kladla velký důraz na komunikaci s publikem, která se nejvíce projevila v hravé a optimistické písni Rosa Branca, jejíž část se Mariza snažila naučit i publikum. Chytlavý refrén, jehož druhá část zní v portugalštině „colha a rosa branca, ponha a rosa ao peito“, měli zpívat posluchači, jenže přeci jen pouhý odposlech vcelku složitého verše zapříčinil, že se mnoho lidí z publika ke zpěvačce nepřidávalo. A tak zbytečně dlouhý úsek rozdělil jednu z nejvýraznějších melodií zpěvaččina repertoáru.

Po hodině a půl se Mariza začala s publikem loučit a na oplátku si vysloužila potlesk ve stoje od celé Státní opery. Následovaly tři přídavky. První uvedla jako svou oblíbenou píseň, což leckteré přítomné mohlo zarazit, jelikož zazněla jediná skladba v angličtině - popová balada Can´t Help Falling in Love v kytarové verzi. Při dalších kouscích Mariza opustila pódium a zazpívala z hlediště. Když se vracela nazpět, vřele si podávala ruce s mnoha z posluchačů. Závěrečná skladba sice rozpohybovala publikum, které již znovu aplaudovalo ve stoje, a Mariza povzbuzovala, aby všichni tleskali do rytmu, nicméně byla škoda, že si na samý závěr vystřihla znovu, byť v temperamentnější verzi, píseň Rosa Branca.

Mnozí stále hledají spojitosti mezi fadem a jinými styly jako jsou flamenco či blues, ale právě Mariza je příkladem, že fado je zcela autonomní žánr, který má jedinečné prostředky k vyjádření niterného pocitu, zkušenosti i historie celého národa a v dnešní době se začíná znovu etablovat mezi ostatní styly nejenom ve své rodné zemi. Pokud chceme spojitosti vidět, rozhodně je spatříme, jelikož na žánr v průběhu let působilo mnoho jiných kultur včetně právě španělské, ale i africké a arabské. Ale i přes svůj různorodý původ se dokázalo vymanit a vyrůst v osobité umění, které pravdivě působí na skrytá zákoutí každého z nás.