Druhý den Respect festivalu zahájil očekávaný koncert srbského klavíristy Bojana Z, k němuž se připojil francouzský zpěvák Erik Marchand, představitel bretaňského stylu hudby. Ačkoli již Marchandovi není dvacet, nikterak to na jeho vokálu nebylo znát. Naopak hlasově se nijak netrápil, jeho rozsah se místy přiblížil dokonce až k ženským vokálům. Bojan Z se na počátku spíše držel doprovodné jazzové polohy, při nichž na klavírní křídlo jemně ale energicky rozvíjel téma skladeb svými vyhrávkami.

V druhé polovině koncertu se dostal i k tolik očekávané prezentaci svého vynálezu – takzvaného xenofonu, nástroje, který sám vyvinul z klasického fender piana. Na něj nabídl posluchačům i drsnější elektrický zvuk s příjemným zkreslením, za nějž by se nemusel stydět ani mnohý artrockový klávesista. Na první pohled nesourodé duo tak ukázalo, jak spolu dokážou hrát dva jedinci různého hudebního ražení, zkrátka krásný příklad povedené hudební fúze. Těm, které zajímá netradiční nástroj Bojana Zulfirkarpašiće (jak se Bojan celým jménem jmenuje), se dá doporučit tematické album Xenophonia, na němž tento nástroj před deseti lety představil.

Na toto vystoupení navázala rovněž příjemně najazzlým folkem domácí scény populární zpěvačka a houslistka Iva Bittová s vyladěnou sestavou skupiny Čikori. Především její vokály vévodily celému jejímu vystoupení, které se z textových částí přenášelo do vyzpívávaných hlásek až ke křiku. Prostor dostali i doprovodní umělci a samotná Iva se k nim přidávala s alternativním experimentováním na housle, ty chvilku pištěly, chvilku kvičely tak, že připomínaly otravný bzučící hmyz. Žánrová rozmanitost tak ale potěšila jak příznivce jazzu i melancholického folku, tak i experimentátory. Představili tak novou desku z konce minulého roku At Home.

Multižánrovostí pokračoval i následující koncert britských United Vibrations. Nepřeslechnutelné dechy experimentovaly společně s nejrůznějšími přechody rytmů. Chvilku zněli jako jasný jazz, poté přešli spíše k jazz fusion a nakonec k hip hopově laděným pasážím. Nicméně přesný beat s africkým vyzněním vévodil instrumentálnímu setu. Na nasazeném rytmickém groovu se mohli jednotliví dechaři střídavě vyřádit, prostor pravidelně dostával i baskytarista, který nestavěl na nějakém hlučnějším, ale spíše jemnějším sólovém vystupování. V písních, ve kterých se přidali i členové uskupení v pěveckých partech, především opakovali krátké věty či sousloví. Vše bylo založeno na rytmu a repetitivnosti, což chvílemi trochu nudilo.

Jako předposlední se přichystala izraelská raperka Victoria Hanna. „Rabínova dcera rapující kabalistické texty," tak znělo představení této raperky, což rozhodně ihned upoutá. Zároveň do svého repertoáru zahrnuje starověké židovské texty, jež nabývají novou podobu v jejím podání. Mystika, duchovno, spiritualita a orient. To vše se pojilo v projevu Victorie Hanny. Její zajímavá barva hlasu utáhla vysoké falzety i veškeré kudrlinky pro evropské ucho hodně exotické, nicméně spojení těchto dvou světů působilo spíše jako unikátní experiment než vznik nového subžánru. Chvílemi až magicky rituálně opakované části střídaly vysloveně rapové. Něco podobného u nás moc často neslýcháme.

Znovu jsme se přesunuli do Mali. Během prvního dne festivalu s Na Hawa Doumbia, tentokrát s Ali Farka Touré, v jehož hudbě je obsažená snad celá Afrika. Byť blues pochází z amerického kontinentu, kořeny má jednoznačně v Africe – a přesně to dokládal i Ali Farka. Virtuozita jeho doprovodných muzikantů Afel Bocouma a Mamadou Kellyho se propojovala s exotickým nádechem jeho procítěného hlasu.