Malý prostor útulné kavárničky dýchal uměním. Nejenom v přízemí, ale i ve sklepních prostorách, které byly vkusně předělány na bar s koncertní místností, nezůstala jediná zeď volná. Na neomítnutých stěnách visely fotografie zarostlých a nevyužívaných objektů, ty nejdelší zdi se přeměnily v jednu velkou knihovnu. A že v ní nezůstalo jediné místo prázdné.
Wille and the Bandits si na tento rok pro české publikum připravili malé turné. To proběhlo po českých a moravských městech převážně v únoru, ale jejich pražský květnový koncert byl již v tu dobu také zveřejněný. Jelikož jsem nenavštívila ani jeden z těchto koncertů a před dvěma roky se bohužel nezúčastnila jejich koncertu na stejném místě jako letos – v pražském Zasekáváku – upřímně jsem litovala. A to hned s první skladbou, kterou jsem si poslechla na Spotify. Poté, co jsem zaslechla, že jejich živá vystoupení jsou ještě lepší než studiovky, a YouTube videa posloužila jako přesvědčivý důkaz, nedočkavě jsem vyhlížela jejich další termín v Praze.
Okolo čtvrt na devět večer se na malém pódiu potemnělého klubu objevila čtveřice muzikantů. Vřele se s publikem přivítala a bez delšího prodlení začala vyprodanému sálu hrát. Bosý leader, kytarista a skladatel v rozhalené květované košili Wille Edwards, podle kterého nese kapela i svůj název, se předvedl hned zpočátku jako skvělý zpěvák. Psychedelicky laděné pasáže dokázal podat zastřeně, funky energicky, blues melancholicky čistě a svižnější rockové party s přehledem řval. Hlasový rejstřík i jeho barva tak skvěle ladily k celkové atmosféře a zvuku kapely, stejně jako jeho vlasatý vzhled.
Kytarovou osobnost v sobě Wille nezapře. Elektroakustická kytara v jeho podání kvílela skoro jako ta elektrická. Lespaulka se střídala s akustikou, a právě toto podání odkrylo svěžest skladeb. Ale nejvíc jsem se přece jenom těšila na lap steel kytaru, která na koncertech zase tak často slyšet není. Bottleneckem klouzal po strunách snadno a hravě. A to nejen v sólech, ale i při obyčejných doprovodech.
Během více než hodinu a půl dlouhém koncertu se Wille představil jako všestranný muzikant. Čím ale tento talentovaný hudebník vyniká nejvíc? Především je umělec. Wille and the Bandits mají už úctyhodnou diskografii, ze které mohou skladby snadno vybírat, a Wille jako jejich autor přesahuje zajeté škatulky, je kompozičně nápaditý a má cit pro melodii. Jako vrchol večera bych jmenovala osobní skladbu Angel z desky Grow (2013), kterou napsal pro svou maminku. Z ponuré repetitivní klavírní melodie se pozvolna vyklubala pořádná jízda, která beze zpěvu šlapala skoro 10 minut. V Judgement Days zase převážně vynikal jeho chraplavý hlas.
Při skladbě Four Million Days, jejíž křehce vystavěný refrén se posluchače prostě musel niterně dotýkat, jsem se zamýšlela nad tím, proč tato kapela nemá mnohem větší fanouškovskou základnu. Rozhodně by si zasloužila pozornost širšího publika a spolu s ní i větší koncertní prostory. A to přesto, že miniaturní Zasekávák měl vlastní kouzlo a kapele slušel. Dav se rozhýbal se skladbou Living Free, kterou Wille napsal poté, co si mohl dovolit opustit původní profesi a svobodně se vydal na koncertní šňůru.
Ovšem nijak nezaostávali ani doprovodní muzikanti. Baskytarista Harry Mackaill se vzadu skoro nalepený na poličkách s knihami neúnavně činil. Na jeho kolegu Stevieho Wattse jsem přes reprobednu příliš neviděla, ale nebylo třeba. Na svoje troje klávesy válel. Tento cenami ověnčený klávesista a hráč na hammondky pestře střídal rejstříky a došlo i na fendera. Několikrát si střihl barvité sólo a taktéž se ujal hlavních riffů některých skladeb.
Bicí se na úzké pódium do pravého koutku sotva vešly. Usměvavému a vřelému Ricu Byerovi však nedělalo sebemenší problém přeskočit aparaturu kolem, posadit se do rohu a večer si užít. Pózoval fotografům, vtipkoval, a co víc, perfektně hrál. Při svém neotřelém sólu pouze podtrhl, že má rytmus přirozeně v krvi a hrou se viditelně baví.
Když se před desátou hodinou kapela za bouřivých ovací s publikem rozloučila, Wille se přesunul za improvizovaný stánek s merchem. A po tak vydařeném a hřejivém výkonu se před ním za několik vteřin utvořila celkem slušná fronta. Vinyly, které prodával, rovnou i podepisoval (a chytit pro podpis se nechala i celé kapela) a s každým velmi vlídně prohodil několik slov. Z tohoto večera plyne jediné. Až se zase tato partička objeví u nás, rozhodovat se nemusíte. U toho prostě musíte být!
