Avizovaného začátku od osmé hodiny večerní se ujal třiatřicetiletý český muzikant Jan Fic z Rybníků u Moravského Krumlova. V průběhu let se kromě bluesové hudby věnuje také písničkářství, trampské hudbě i výrobě kytar a vlastně všechno do půlhodinového setu zahrnul.

Hrál na z krabice vyrobenou elektrifikovanou kytaru, v česky zpívaných vlastních příběhových textech chvílemi navazoval na vypravěčský styl zpěvu Michala Prokopa a nechyběla ani dávka bluesově laděného sebemrskačského humoru. Velmi zdařilému začátku možná ubralo jen to, že se Jan Fic představil bez kapely, ale i tak si pozornost publika udržel. V dubnu letošního roku vydal Jan své třetí sólové album nazvané Homunkulus.

Robert Cray není jenom bluesový zpěvák a kytarista. Především je to experimentátor a stálice bluesové scény. Několik minut po půl deváté večerní nastoupila na pódium čtyřčlenná kapela a hned v první skladbě Anything You Want nastolila svěží atmosféru plnou zdařilých kytarových vyhrávek. Ty vynikaly také díky hře se zvukem. Před bubeníkem a za samotným Robertem byla vystavěna nízká stěna z komb, před kterými byly postaveny ještě tři mikrofony.

Robert Cray zvolil průřez svou kariérou, a tak zazněly jeho skladby ovlivněné soulem, R&B, gospelem, funkem a výrazně i rockem. Například ve Fix This vyzníval jeho čistý, naprosto jistý hlas, kterým ohromoval především v refrénu. I když se přítomný podavač kytar nezastavil, protože své Fender kytary Robert měnil skoro s každou skladbou, přece jen byl jeho hebký hlas tím, co publikum nejvíce uhranulo.

Ani svérázný baskytarista Richard Cousins nezůstával s výzbrojí pozadu. V připraveném obdélníkovém stojanu měl čtyři baskytary různých značek, tři čtyřstrunné a jednu pětistrunnou, a sám si je během večera často měnil. Výraznou změnu zvuku ani sebemenší sólo však tyto výměny nepřinesly, ale zaujal jak rytmickou přesností, tak svou image s dredy a bosými nohami, které přešlapovaly na nataženém koberci pod nimi.

Robert Cray nepřijel sám. Členové kapely se na sebe zvesela usmívali a užívali si více jak hodinu a půl dlouhý set sestavený z 16 skladeb. Klávesista a varhanista Dover Weinberg kombinoval Hammondovy varhany s klávesami Yamaha skoro ve všech skladbách – efektně například v Deep in My Heart. Znovu se experimentovalo se zvukem, tentokrát v podobě Leslie Speakeru – s reproduktorovou soustavou s rotujícími zvukovody. Ten vedl od hammondek a tato vychytávka známá od první poloviny 20. století se podle rychlosti hry roztáčela a rozeznívala tak akordy v jejich typicky chorusových efektech.

Terence F. Clark za bicími nejenom udržoval hravé rytmy a v soupravě měl zahrnutý i jeden děrovaný činel, ale taktéž se k Robertovi přidával v refrénech se zpěvem. Dvojhlas jim ladil ve skladbě Won´t Be Coming Home, stejně tak jeho hlas vyzněl, když se ke konci písně ve zpěvu střídali.

Pohodový koncert, ze kterého především sálala dobrá nálada a radost ze hry, představil Roberta Craye jako výrazného muzikanta bluesové scény, který nepřijel sám za sebe, ale s neméně důležitou kapelou. Zvuk Lucerna Music Baru byl vyrovnaný a ve srovnání s Robertovým koncertem v Paláci Akropolis v roce 2014 bych tak za něj přidala jednu hvězdičku navíc. Prostě Robert Cray Band válel.

Setlist: Anything You Want, Where Do I Go From Here, Fix This, Two Steps From the End, Chicken in the Kitchen, Deep in My Heart,  You Had My Heart, I Shiver, Won´t Be Coming Home, It Doesn´t Show, You Move Me, Sittin´ on Top of the World, Enough For Me, You Must Believe in Yourself + Přídavek: Phone Booth, Time Makes Two