Návštěvy Delvon Lamarr Organ Tria nejsou na domácí scéně ojedinělé. Naposledy si tuhle pozitivní nálož striktně instrumentálního jazzu, soulu a funku původem ze Seattlu mohli tuzemští fanoušci vychutnat rovnou dvakrát, ať už na brněnském JazzFestu, nebo o půl roku později v Šumperku, v rámci programu Blues Alive. Letos se Delvon Lamarr, uznávaný hammondkář-samouk, vrátil do pražského Lucerna Music Baru pod hlavičkou koncertní série Prague International Bluenight. Předskokanem večera byli Groove Hitchhikers. 

Chlupaté pořekadlo o šedých eminencích něžného pohlaví nabylo v Lucerně reálných kontur, to když Amy po celou dobu vystoupení hráče bedlivě pozorovala a natáčela. “Možná bude chtít svoje peníze zpět,” zavtipkoval Delvon Lemarr před jednou ze skladeb s názvem Shortcake - což je přezdívka, kterou si pro svůj drobnější vzrůst vysloužila právě frontmanova choť.

Ale zpátky na začátek - z předloňské sestavy zbyla pouze páteř značky, trio je nově doplněné o jména z atlantské scény. Jimmyho Jamese vystřídal na kytarovém postu Jon Fooshee Shingler, za bubny nově zasedl Sam Groveman. Toho Delvon mimochodem objevil při brouzdání TikTokem. “Jsem rád, že jsem zase zpátky v Česku,” přiznal hammondkář hned v úvodu.

Skladba No Talkin' byla sotva měsíc starým výkopem, v průběhu večera ostatně nových věcí zaznělo víc - třeba taková The Basement Boogie vytáhla z podzemí masivní groove. Get Your Mind Together zase nechala naplno vyniknout Foosheeho kytarový rukopis - funkem a blues prosáklou směs riffů. Na reference k psychedelii hendrixovského střihu jsme byli u DLO3 zvyklí z minulosti, i nyní se večer bez pár akordů Voodoo Child neobešel. To Bounce s úsporně znepokojujícím motivem dala pro změnu prostor bubeníkovi, který dobrou půlku skladeb šperkoval robustními, až rockově znějícími finiši. Že je ale hlavní ingrediencí trojice stále šedesátkový soul-jazz, dokázali historickým výletem s The Horse, nejslavnější, a i tehdy bezhlasou, parafrází na “Love is All Right” zpěváka Cliffa Noblese.

Dvě hodiny trvající koncert nebyl skoupý ani na melodramatické momenty. O ty se nejvýstižněji postarala osmdesátková cukrkandlová hymna Careless Whisper od George Michaela. Přestože se nešlo zbavit dojmu, že peprná symbióza s původním kytaristou Jimmy Jamesem (nově působícím třeba v Parlor Greens) svědčila Lamarrovi krapet víc, nefalšované nadšení nováčků z uvolněně tančícího publika bylo ale za chybějící telepatický tandem příjemnou náhradou. Snadno se pak odpouštěla i přílišná četnost některých v kapele oblíbených postupů. Když proto kolem jedenácté večerní nadobro dorotovaly zvukovody Leslie repráku a hammondkář odkráčel v termonoponožkách zpátky do útrob pódia, bylo téměř jisté, že si většina z nás odnáší do druhé půlky pracovního týdne příznačně velkou porci energie.