Luboši, chtěl jste být vždycky muzikant, nebo bylo ve hře ještě jiné povolání?

Od malička mám rád muziku a výtvarné umění, a na druhou stranu strach z časného vstávání a stereotypu. V 15 letech jsem se po čtrnáctidenní brigádě v běloveské kyselce ujistil, že v životě nechci chodit na osm hodin denně do práce. V té době už jsem byl přijat na šperkařskou školu v Turnově, na obor umělecké kovářství, a vojenskou konzervatoř v Roudnici nad Labem. Muzika zvítězila.

Kdo nebo co vás nejvíce ovlivnilo na vaší hudební cestě? Máte nějaké oblíbené hudebníky, kteří vás inspirují dodnes? 

Těch je mnoho, ale pro moji životní cestu bylo velmi důležité setkání s americkou country music, kterou měli rádi naši rodiče. Měli mnoho magnetofonových pásků s countryovými kompilacemi, mezi kterými bylo i pár skladeb od Flatta a Scruggse, ale také celé desky od Yardbirds nebo Beatles. Ve 13 letech jsem pak začal hrát na housle v náchodské "westernové" skupině Kliďánko a tam jsem poprvé uviděl pětistrunné banjo. Dodnes na to vzpomínám jako na jeden z nejúžasnějších momentů v životě. Zkoušky s Kliďánkem byly pro mě fascinující, tenkrát jsem začal vnímat souzvuk nástrojů a chtěl být součástí nějakého takového celku. Tenhle pocit se nezměnil, pořád jsem nejšťastnější v kapele, která funguje jak hudebně, tak lidsky.

Ale samozřejmě nebyla jen country music, jako teenager jsem hodně poslouchal Beatles, Deep Purple, Credence Clearwater Revival a hlavně Pink Floyd, k těm se dodnes rád vracím. K mým hudebním vzorům stále patří banjisté Tony Trischka a Béla Fleck, obdivuju třeba také Franka Zappu.

Když se ohlédnete za posledními 10 lety, kde Malina Brothers byli tenkrát a kde jsou nyní, jak tuto uplynulou dobu hodnotíte?

Jako řadu nepředvídaných skutečností. Nic takového jsme neplánovali a k prvnímu vystoupení jsme se nechali přesvědčit kamarády až po letech přemlouvání. Do té doby jsme si spolu zahráli párkrát do roka při rodinných setkáních nebo na první svátek vánoční v hospodě u Metuje. Tomu odpovídal náš tehdejší repertoár, hráli jsme hlavně všeobecně známé písničky od Greenhorns, Rangers, KTO a taky pár Skunkovek a Stín staré řeky od Kliďánka. Tak nějak taky vypadala naše první vystoupení. Jenže jakmile jsme zjistili, že o nás je zájem, začali jsme naši kapelu brát vážněji a postupně měnit "hospodský" repertoár za písně, ke kterým máme bližší vztah, a během let přišly i vlastní sladby.

Kapelu tvoří čtyři členové, z toho dva z nich jsou vaši bratři. Moc by mě zajímalo, jaké to je tvořit něco uměleckého a zároveň pracovního se členy své rodiny... 

Kupodivu naprosto bezproblémové, s bráchama si rozumíme, táhneme za jeden provaz a v rámci Malina Brothers se na muzice shodneme. Pavla Peroutku všichni mnoho let známe, je taky z Náchoda, takže on byl první, za kterým jsme šli, když jsme hledali basistu. Kromě toho je Pavel skvělý zpěvák a jeho vysoký tenor je ve vokálech nenahraditelný.

Na rok 2020 chystáte mnoho novinek. Jednou z nich je i dokument o kapele nazvaný Kluci od Metuje. Jak jste ho připravovali? 

Natočit dokument byl Pepův (Josef Malina, houslista a zpěvák kapely, pozn. red.) nápad, nakonec jako i většina jiných věcí, týkajících se Malina Brothers. Pepa je vášnivý fotograf a už několik let sbírá různé důležité momenty na videích, máme nahrávky koncertů, záběry z našich cest do Spojených států i z našeho soukromí. Nakonec nás všechny vyzpovídal a pak to celé sestříhal. Takže produkce, kamera, střih i režie: Pepa Malina.

Když se díváte na scénu country a bluegrass u nás i v zahraničí, jak jste s ní spokojený? Co vás na ní překvapuje, nebo naopak co vám vadí? 

Moc se v české ani světové country a bluegrassové scéně neorientuju, není to úplně můj šálek kávy. Poslouchám nepravidelně jen svoje oblílbence Flatta a Scruggse, z novějšího bluegrassu Del McCoury Band, Petera Rowana, banjisty Bélu Flecka a Tonyho Trischku. Pokud jde o country, mám raději starší nahrávky, kdy tato muzika byla svěží a nezatížena komercí, což je věc, která mi obecně na muzice vadí. Relativně novým objevem je pro mě skupina Punch Brothers, i když jednotlivé členy znám už dlouho z cest do Spojených států. S mandolinistou Chrisem Thilem jsme se pravidelně potkávali na festivalech, když ještě hrál s kapelou Nickle Creek, s banjistou Noamem Pickelnym jsem se seznámil asi před 17 lety, když přišel v Coloradu na náš koncert. Dnes jsou z nich světoví muzikanti, kteří s bluegrassem udělali další obrovský skok směrem k hudbě bez mantinelů.

Pár takových muzikantů je i u nás, i když se o nich moc neví. Třeba Ondra Kozák, vynikající multiinstrumentalista a člověk, který se bluegrassu systematicky věnuje, sám vyučuje, pořádá hudební dílny a má svoje webové stránky zaměřené na akustickou muziku, dále třeba mandolinisté Vítek Hanulík nebo Martin Krajíček, který hrával s Jitkou Šuranskou a dnes třeba v Javorech s Hanou a Petrem Ulrychovými. 

Váš repertoár zahrnuje mnoho žánrů, country, bluegrass, folk, irský folk... Který z těchto žánrů je vám nejbližší? 

Žádný mi není nejbližší, mívám období, kdy poslouchám víc to, pak zase tamto. Ale všechny ty žánry spolu nějakým způsobem souvisí. Irská muzika je jedním ze základních kamenů bluegrassu, je mnoho instrumentálek, které znám z amerických bluegrassových nahrávek a jsou to vlastně irské lidovky. Stejně tak česká trampská muzika je ovlivněna swingem a country.

Jak se vám vlastně v již několikrát zmíněných Spojených státech vystupovalo? 

Do Ameriky jsem jezdil pravidelně od roku 1993 do roku 2017, nejdříve s Druhou trávou a v letech 2016 a 2017 s Malina Brothers. Každé turné obnášelo zhruba 20-30 koncertů a patnáct tisíc kilometrů v autě, Amerika je veliká a za těch 26 let jsme ji projeli mnohokrát křížem krážem. Hráli jsme na velkých festivalech, v menších klubech, barech, v televizi i live v rádiích, u firmy Compass Records nám vyšlo 5 cédéček, v Nashvillu jsme nahráli 2 desky. Ze začátku byla každá ta cesta ohromě vzrušující, poznávali jsme místa, která jsme znali jen z fotek, knížek nebo z filmů, poznávali muzikanty, jejichž nahrávky jsme poslouchali a kteří nás ovlivnili. Postupně jsem si uvědomil, že je všude chleba o dvou kůrkách, že nemusíme mít žádné mindráky, a že i my máme americkému publiku co nabídnout.

Čím byly koncerty rozdílné ve srovnání s těmi v české kotlině?

Rozdíl mezi americkým a českým publikem vidím především ve spontánnosti, Američani jsou uvolněnější a dávají více najevo svoje pocity, ale u nás zase lidi víc poslouchají. Osobně mám vlastně radši hraní doma.

S Malina Brothers zpíváte česky i anglicky. Angličtina je přece jenom country nejblíže, ale čeština zase vaše mateřština. Jak při zpěvu jednotlivé jazyky vnímáte? 

Jednoznačně preferuju češtinu. Anglickým textům většinou hned nerozumím, musím si je přečíst nebo slyšet píseň víckrát. Dřív jsem texty nevnímal, ani ty české, bral je spíš jako zvukomalebný element, ale čím jsem starší, tím víc mě zajímá, o čem písnička je, a to můžu naplno vnímat jen ve své mateřštině.

Všechny jmenované žánry jsou ale nejen o hudbě, ale také o textu. O čem tedy nejraději zpíváte? 

Pro mě není ani tak důležité, o čem písnička je, ale jestli je text upřímný. Nemám rád jakékoliv pózy nebo manýry. Jsem si vědom, že v našem repertoáru je spousta naivních písní, ale jednak k nim mám sentimentální vztah, protože je znám už od dětství, a jednak je beru trochu s nadsázkou, jako když se díváte na starý western nebo film od Quentina Tarantina.

Když se řekne Bob Dylan, co pro vás znamená, co vás napadne...? 

Tak zaprvé Robert Křesťan, zadruhé Charlie McCoy, zatřetí pár historek, které znám od lidí, kteří s ním hráli nebo se s ním setkali, a začtvrté Dylan umělec. Křesťan je na prvním místě, protože mi zprostředkoval Dylanovy písničky, kterých bych si bez jeho překladů pravděpodobně ani nevšiml. Charlie McCoy s Dylanem nahrál 5 významných desek, a přesto na něho nevzpomíná v dobrém. Je to prý člověk, který nezná slovo děkuji a odpověď na pozdrav. Ale to nic nemění na jeho významu, Dylan je úžasný písničkář a obrovská osobnost. Zažil jsem několik jeho koncertů, a vždycky to byl silný zážitek.

Pokud se nemýlím, hrajete na kytaru značky Furch. V čem je pro vás tento nástroj jedinečný? 

Mám kytaru od Františka Furcha modelu Stanford už asi 12 let. Když jsem začal hrát s Pavlem Bobkem a potřeboval svůj nástroj, byla to pro mě nejjednodušší volba, s Františkem jsme kamarádi už od poutnických dob. Od té doby jsem vyzkoušel pár jiných nástrojů, včetně Martinky, ale pro moje potřeby Furchova kytara vyhovuje nejlíp.

Jak to nyní máte se svým rodištěm – Náchodem? Máte tam stále část rodiny? 

Už bezmála 5 let žiju opět v Náchodě, který nikdy nepřestal být mým domovem. Jsme tu všichni tři bráchové.

Druhá tráva, Malina Brothers, sólový projekt s Katkou García, další s Tomášem Liškou a Michalem Nejtkem... Hudebně jste hodně aktivní, přesto se ještě věnujete malbě. Jak všechno stíháte a kde nejčastěji berete inspiraci? 

Před desti lety jsem začal s grafikou, konkrétně suchou jehlou. Výtvarná část mého já do té doby dřímala a jen občas se projevila nějakou kresbou. Pak jsem ale objevil obrázky Bohuslava Reynka a musel to taky zkusit. Uchvátily mě především jeho venkovské motivy a tím jsem začal i já. Žil jsem v té době s rodinou na chalupě nedaleko Litoměřic obklopen zvířaty, a to byly také první motivy. Chodil jsem ven nebo si dělal skici z okna a ty jsem pak vyrýpal do destiček a vytisknul. Grafika je dnes součást mého života, a když něco opravdu chcete, tak si čas uděláte.

Jak vlastně vznikla spolupráce s Michalem Nejtkem? Oba rádi posloucháte již dříve zmíněného Franka Zappu, „může" za vaši spolupráci tak trochu i Frank?

Asi před 7 lety jsem dostal nabídku zahrát v Českém Krumlově v rámci hudebního podzimu. Mělo to být v komornějším prostředí, takže menší sestava. Šel jsem za spoluhráčem z Druhé trávy, Tomášem Liškou, a on jako třetího navrhnul Michala Nejtka. S Michalem máme společného nejenom Franka Zappu, ale i mnoho jiné muziky. Michal o sobě rád říká, že je hudební chameleon, a já se tak taky trochu cítím.

Kolik nástrojů plánujete při nadcházejícím turné na pódiu vystřídat? 

Tři a možná jedno překvapení.

Na co všechno se tedy vaši fanoušci mohou těšit v roce 2020? 

S Malina Brothers vydáváme k našemu 10. výročí takový balíček, nahrávku na DVD a CD z loňského koncertu v brněnském Sono centru, kde s námi vystoupil Charlie McCoy a Kateřina García. V balíčku bude zpěvník, ke kterému jsem udělal 5 ilustrací. Vydáme taky limitovanou edici, ve které bude vždy jeden originál jednoho z obrázků. Od ledna do dubna budeme koncertovat a v několika městech DVD pokřtíme, například 27. února v pražské Hybernii s Kateřinou García a Františkem Černým z Čechomoru nebo 24. března v Plzni s Radůzou.

A nějaké další projekty plánujete?

S Kateřinou García konečně vydáme nahrávku, na které jsme pracovali asi 8 let. Jde o písničky, které jsme s Káťou napsali na texty Věry Provazníkové, s jednou zhudebněnou básní Bohuslava Reynka a jednou Josefa Kajetána Tyla. Taky bychom rádi naši novou muziku a kapelu V prostřed noci představili živě na několika koncertech.

A neopomeňme Druhou trávu...

S Druhou trávou jsme vloni na podzim začali po mnoha letech nahrávat další studiovou desku, kterou letos chceme dokončit a vydat. Vlastně to budou desky dvě, jedna s převzatými písněmi, které Robert vybral a přeložil do češtiny, a jedna celá autorská. Na výsledek se moc těším, protože nahrávání probíhá ve velmi kreativní náladě, kterou určuje producent Eddie Stevens, Angličan bez hudebních předsudků.