Nik, nyní jste jedna z mála skvělých baskytaristek na hudební scéně, ale když jste začínala, hrála jste na kytaru. Proč jste nástroje vlastně vyměnila?
Děkuji! Miluju ten groove a ten mě prostě naplňuje. Basová linka popohání hudbu kupředu a já chci tvořit přesně tenhle pocit.

Narodila jste se do hudební rodiny. Nabízí se zeptat, jaký vliv na vás rodina v dětství vlastně měla...
Všichni zpívali a hráli hodně gospelovou muziku a staré funkové písně.

Ano, funková hudba. Zvolila jste si ji proto, že ji vaše rodina hrála také?
Určitě jsem si ji nezvolila já. Věřím, že si mě funk našel sám. Vlastně jsem ani moc netušila, že hraju funkovou hudbu do té doby, než mi lidé začali říkat, že všechno, co hraju „zní hodně do funky". Až potom jsem se rozhodla, že začnu objevovat, co tím vlastně mysleli.

Je nějaká spojitost mezi funkem a inženýrským studiem? Vím totiž, že jste se tímto směrem původně chtěla vydat...
To je vtipné, nad tím jsem takhle nikdy nepřemýšlela! Hmmm... Možná všechen rytmus, který musí šlapat, aby vytvořil nějakou větší myšlenku.

Hrála jste společně s Princem, který letos v dubnu tragicky zemřel. Na hudební scéně to byl jeden z největších talentů a inovátorů, takže vás spolupráce s ním musela velmi inspirovat. Jak vás jeho přístup k muzice ovlivnil?
Naučila jsem se od něj, že mám dělat jenom to, v čem jsem nejlepší. Říkával: „Když tě někdo „přehraje" v tom, co chceš dělat, měla bys zkusit radši něco jiného." Jinými slovy říkal, že Nik West má být prostě nejlepší v tom, co dělá, ať už je to cokoli. Pro mě je překlad jednoduchý, je to kombinace zpěvu, hry, tance a zábavy, a ztělesňuje to právě mě, Nik West.

Když se řekne James Brown nebo Fred Wesley, jsou to představitelé starší funkové scény. Jak se na ně díváte vy jako profesionálka a představitelka mladší generace? Jaký je vlastně funk dnes?
Miluju Jamese Browna a Freda Wesleyho! Podle mě tento druh funku nemá žádnou strukturu písně. Všechno je prostě o tom, jak to cítí. Novodobě pojatý funk je naopak hodně o struktuře, kterou skladba má, a o tom, jak vytvořit nějakou chytlavou skladbu, jako to dělal Prince, z čehož vychází známý „Minneapolis sound". Oba směry funku jsou zajímavé a myslím, že oba mám v sobě.

Kteří hudebníci vás ovlivnili nejvíce? A kdybyste měla vybrat nějakého baskytaristu, kdo by to byl?
Ovlivnilo mě strašně moc hudebníků, ale nejvíce rozhodně Prince. Byl muzikant i interpret v jednom a jeho basové linky mě také hodně inspirovaly. Musím ale říct, že moji oblíbení baskytaristé jsou Larry Graham a Flea (baskytarista ze skupiny Red Hot Chili Peppers, pozn. red.), ale zrovna tak mám ráda i Marcuse Millera, který stejně tak miluje Larryho Grahama.

Jak se vlastně díváte na postavení baskytaristy v kapele, protože baskytaristé jsou většinou upozaděni ostatními muzikanty. A obzvlášť jak nahlížíte na baskytaristky, je několik výjimečných žen, jako je třeba Tal Wilkenfeld, která spolupracovala s Jeffem Beckem a je velice talentovaná. Je to na hudební scéně pro „basáky" těžší?
Je to zkrátka o tom, co všechno do toho vložíte a jak se k tomu postavíte. Když se baskytarista nebo baskytaristka cítí, že chce být v čele kapely, tak tam může být tak dlouho, dokud bude mít publiku se svou basou „co říct". Nezáleží na tom, jestli je to muž nebo žena, v tomhle nevidím rozdíl.

Když jsem viděla koncerty Marcuse Millera nebo Victora Wootena, úplně mě naživo dostali. Když jsem pak poslouchala vaši muziku, musím říct, že jsem měla dost podobný pocit. Můžete mi říct, jaké je to na pódiu slappovat jako sólový baskytarista?
Victor Wooten a Marcus Miller jsou takoví průkopníci téhle techniky! Právě tím dostávají lidi do kolen všude a hodně mě inspirovali. Jsou prostě úžasní! Slappování je jenom další cesta k tomu, přiblížit se perkusím nebo bicím, je to hlavně o rytmu. Neumím to, čemu říkají „správná technika", ale prostě jsem do toho dala všechno, co jsem se naučila. To, že jsem sólista, znamená, že musím zahrát všechny groovy a stejně tak i basou „říct něco", čemu bude publikum rozumět.

Kromě vlastní tvorby hrajete několik cover verzí vašich oblíbených skladeb a natočila jste i video slavné písně Back in Black od AC/DC. To ovšem není úplně funková záležitost. Jaký je váš názor na metalovou scénu?
Mám ráda, když si mohu zahrát skladby, které miluji, a je mi jedno, o jaký žánr se jedná. Protože jsem hudebník, respektuju všechny žánry. Mám ráda i hard rock, a tak se stalo, že ho hrajeme během koncertů.

Tak tedy poslední otázka, ta bude nehudební. Máte velmi osobitý styl a vaše zářivé modely jsou pro vaši image typické... Jak dlouho vlastně trvá, než se na koncert připravíte? Myslím všechno to oblečení, sestřih, make-up, vybrat správné boty a všechny ostatní doplňky...
No, vždycky jsem byla velice kreativní člověk. To, co nosím, je ale vlastně velice jednoduché, když se to všechno dá dohromady. Mám raději pohodlí a během turné velice ráda šetřím čas, takže se třeba mohu vyspat nebo něco podobného. Takže všechno, co nosím, je vesměs praktické a pohodlné, i když to na první pohled vypadá jako „super cool". Stačí mi před každým koncertem tak hodinka.