V tuzemsku se do povědomí Auerbach dostal jako známější půlka blues-rockového dua The Black Keys. Mileniály, kteří v teenagerských letech toužili po alternativnějším zvuku, tehdy strhla dvojice dlouholetých kamarádů svým komerčně nejúspěšnějším albem El Camino. Kdo chtěl být cool, měl prostě single Lonely Boy před dvanácti lety pověšený na své facebookové zdi. Bylo to přitom už sedmé album kapely. Jenže první, které dvojice natočila v Auerbachově rok starém studiu Easy Eye Sound. O šest let později, v roce 2017, už pod Danovýma rukama vzniká stejnojmenný label, který se v zápětí profiluje jako pečlivě kurátorovaná sbírka začínajících umělců, ale i znovuobjevených pokladů amerických hudební dějin.
Pamětníci z Blues Alive jistě vzpomenou na výjimečný (a diváky rozdělující) zážitek v podobě návštěvy Roberta Kimbrougha, R. L. Boyce a Kennyho Browna. Právě s posledně jmenovaným spolupracovníkem R. L. Burnsidea natočili The Black Keys nedávno The Delta Kream, desku, kterou vzdali hold svébytné, “vesnické” odnoži hill country blues. Všichni přitom společně pod hlavičkou Easy Eye Sound nadále intenzivně spolupracují a tvoří. Kromě udržování odkazu North Mississippi blues jsou další významnou opatrovnickou aktivitou vydavatelství pravidelné releasy zatím nevydaných skvostů. Takovými kuratelskými počiny jsou bezesporu instrumentální “Son of Rumble”, pokračování ikonické skladby “Rumble” kytaristy Linka Wraye, k jehož bezprecedentně bouřlivému zvuku se nadšeně hlásí snad všichni myslitelní rock'n'rolloví bozi, nebo album dosud nepublikovaných skladeb bluesového velikána Sona House, sestavených do nahrávky Forever On My Mind.
Globální úspěch sice není prioritou značky, bez nadsázky lze ale Easy Eye Sound se 16 Grammy nominacemi označit za platformu, která jednoznačně udává trendy na poli blues, alt-country či soulu. A to zároveň stíhá udržovat živý odkaz umělců, kteří stáli na počátku jednotlivých žánrů, popř. se i přes své nepopiratelné kvality a dlouholetá působení na lokálních scénách doposud nedostali do širšího povědomí zvuku znalého posluchačstva.
Dvacet interpretů, čítajících sólové písničkáře (Nat Myers, Early James, John Anderson), kapely (The Arcs, Ceramic Animals, The Velveteers, Hermanos Guttiérez) nebo výrazné ženské hlasy (Yola, Shannon Shaw) tak reprezentuje současnou podobu amerického žánrového trhu, do něhož se Auerbachův rukopis stále výrazněji propisuje. Pokud je navíc v popkultuře poptávka po vzpomínce na zlaté časy, je tento bluesový nerd a jeho svěřenci připraveni propůjčit vlastní um do služeb středního proudu. Příkladem budiž loňská role zpěvačky Yoly v úspěšném hollywoodském snímku o životě Elvise Presleyho, v němž ztvárnila legendární bluesovou umělkyni a Presleyho hudební vzor, Sister Rosetta Tharpe. Samostatnou kapitolou je pak Auerbachovo produkování Ultraviolence, psychedelickou melancholií prosáklého alba Lany del Rey z roku 2014. Přestože se pro tvůrčí neshody mezi oběma giganty pokračování nejspíš nedočkáme, je jmenovaná deska jedné z nejvýraznějších umělkyň dneška mnohými fanoušky považována za její zvukově nejoriginálnější. V témže roce se Auerbach navíc podílel na druhém albu Laniny dobré kamarádky, výrazné postavy aktuální americany, Nikki Lane. Vliv alternativní country a roots music na del Rey je přitom globálními médii soustavně opomíjen nebo dezinterpretován, a to i přes skutečnost, že se k lásce k tradici pravidelně vyznává, naposledy v pár dní starém rozhovoru pro The Hollywood Reporter.
Ačkoliv je zřejmé, že Auerbach umí svůj vliv umně mělnit v mainstreamu, soustředí se v poslední letech právě na aktivity vlastního vydavatelství. Zvláštní péči přitom věnuje špinavější, rurální formě blues, z níž celý život nepokrytě čerpá. V polovině srpna Easy Eye Sound vydalo svou první plnokrevnou kompilaci Tell Everybody!, aktuální poctu zvuku dřevního juke joint blues. Deska vzápětí obsadila první místo v kategorii bluesových alb hitparády časopisu Billboard. Kolekce dvanácti nahrávek jmen jako R. L. Boyce, Glenn Schwartz nebo Gabe Carter přitom nese název po skladbě současné labelové jedničky, devětašedesátiletého zpěváka a kytaristy Roberta Finleyho, jehož vystoupením vyvrcholí v sobotu 18. listopadu 27. ročník festivalu Blues Alive.
Klikatost Finleyho životních cest by přitom vydala na celovečerní film. Jako jedno z osmi dětí louisianských malorolníků nedokončil školu, aby se mohl nadále věnovat rodinné obživě, sběru bavlny. O životě na maloměstě prodchnutém těžkou dřinou ostatně vydal album s příznačným názvem Sharecropper's Son. Jako malý pokukoval po kytaře, v kostelním sboru se věnoval zpěvu, který mimo zdi božího chrámu slýchal také z rádiových hitů Johnnyho Cashe nebo krále rock'n'rollu. Bluesovou stanici poslouchal se sourozenci tajně, když byl přísný otec mimo dům. Sám říká, že v hudbě, bez ohledu na její původ, hledal především dobrou zábavu.
Právě v jejím objevování je možné nalézt zárodky Finleyho originality, která překonává zavedené hudební škatulky. V patnácti začal psát vlastní písničky, jeho první Come Here Boy zná dodnes nazpaměť. A co by to bylo za americký příběh bez armádní kariéry? Servis helikoptér v Německu prakticky ihned vyměnil za cesty po celé Evropě jako kytarista vojenské kapely. Následovaly roky nevýrazného buskování napříč Státy, hraní v domovech důchodců a na bluesových festivalech, které střídal s účty platící prací truhláře. Zelený zákal a následná slepota však Finleyho donutila s řemeslem skoncovat.
V roce 2015 již jednašedesátiletého Finleyho objevuje nadace pomáhající jižanským hudebníkům a umožňuje mu řádný start umělecké kariéry pod distribucí legendárního labelu Fat Possum. O rok později už vydává debutové LP Age Don't Mean a Thing, v následujícím roce pak dochází k osudovému objevu Danem Auerbachem, to když stejně jako jeho ohromení předchůdci zhlédne video, na němž Robert hraje pro kolemjdoucí v arkansaských ulicích. Začíná se psát historie intenzivní spolupráce, z níž vzejde první společná deska Goin' Platinum!, která předznamenává příklon k mnohovrstevnatější podobě Finleyho zvuku, lépe odrážejícího umělcovo přirozené showmanství a vliv odmala vstřebávané duchovní hudby.
Lídr Easy Eye Sound ho bez dalšího označí za “nejlepšího žijícího soulového zpěváka”, vyzdvihuje jeho bluesové hráčství, cit pro módu i nenucené bavičství, které je hodné velkých pódií. V roce 2019 se Finley skutečně probojuje do semifinále talentové show America's Got Talent, v následující all-star řadě už bohužel vypadává rovnou v předkolech. Neúspěch u mas mu ale nezabrání ve strmě stoupající žánrové popularitě. Následuje třetí, přiznaně soulová autobiografická deska Sharecropper's Son a Auerbach se netají tím, že je Finley favoritem labelu, o čemž kromě pojmenování svědčí i Finleyho podobizna na zmíněné kompilaci Tell Everybody! Čtvrté album Black Bayou, z nějž jsou venku už celkem čtyři skladby, vyjde 27. října, tedy jen necelý měsíc před Finleyho šumperským koncertem. Bez nadsázky tak lze říct, že letošní dramaturgická volba party kolem Blues Alive patří k nejsvěžejším v historii festivalu.
Není to však jen Robert Finley, který bude labelové barvy v Česku letos obhajovat. V rámci evropského turné působí tři tuzemské zastávky alabamského písničkáře Earlyho Jamese až surreálně. Takové přirovnání ostatně sluší i mnoha jeho písňovým aranžím, které se s oblibou vyhýbají prvoplánovým zkratkám. Early James je často připodobňovám k Tomu Waitsovi, jeho vypravěčský styl totiž podobně mísí poťouchlou kabaretní ponurost se sarkastickým humorem, syrově skřípající kytarou a barově znějícím klavírem. Zatímco Robert Finley o Auerbachově kreditu nevěděl nic, Early James jako třicátník už na vlivu The Black Keys a konkurenčních The White Stripes vyrůstal a vděčí jim za svůj příklon k bluesovým kořenům. Stejně jako Finley byl Auerbachem objeven přes video, následovala session ve studiu a nahrávání s ostřílenými hudebníky. V pátek třináctého března roku 2020, tedy na úplném začátku celosvětové pandemie, došlo k vydání prvotiny Singing for My Supper, v níž se zpěvák kromě jiného citlivě vyrovnával se svou minulostí ovlivněnou striktní jižanskou pobožností.
Turné kolem debutu sice zhatila koronavirová krize, sám James považuje čas strávený s přítelkyní a muzikantskými spolubydlícími za přínosný pro další tvorbu i psychickou pohodu. Druhá nahrávka, Strange Time to Be Alive, je poznamenaná v karanténě vzniklou závislostí na pedálech, které James doposud při akustickém hraní nepoužíval. Album je šťavnatější verzí temné americany, folku i bluesových tendencí, v níž umělec sdílí objevenou radost z hraní s větší kapelou, složenou ze spoluhráčů prvoligových hvězd i dlouholetého kamaráda a spolupracovníka, basisty Adriana Marmoleja. Letošní deluxe verze navíc podivuhodný elektrifikovaný kaleidoskop rozšířila o tři skladby. Ten si budeme moci poslechnout již za čtrnáct dní, a to 15. 10. v brněnské Staré Pekárně, 16. 10. ve Valmezu a 17. 10. v Pivovaru v Přerově.
