Deska Live in Palác Akropolis obsahuje deset skladeb, které kapela zaranžovala podle svého gusta. Sice zde nenajdeme žádný autorský počin, ale i přesto album oplývá autentickým zásahem do všech vesměs známých kousků a přichází s nabitým repertoárem. Zpočátku nasadí tempo plné energie, které vydrží po celou dobu. Album by se dalo nazvat jako nekompromisní dílo, nepřipouští ani malý oddych, což je také umocněno tím, že se deska natáčela během koncertu.

Výběr skladeb je rozmanitý, nejvíce se však dostává na skladby Willieho Dixona. Hned druhá skladba Rollin´ and Tumblin´ nasadí syrový zvuk. Lehce by možná mohl plést obal alba, kde je původní interpret skladby napsán McKinley Morganfield, jedná se však pouze o vlastní jméno bluesmana Muddyho Waterse. Rezofonická kytara v područí mladého talentovaného Víta Kopeckého skvěle podkresluje a vyhrává si s vyššími tóny. Zvláště v druhé části se dostává na dialog všech nástrojů, což je velmi dobře zkomponovaný úsek. Kytara hraje zároveň s harmonikou Matěje Ptaszka a střídá je zvuk valchy Vladislava Sosny.

Tradicionál John Henry se dočkal už mnoha podob. Jasná linka kytary nás od počátečních tónů zanese do dálek. Bicí v pozadí si v sólovém partu zadiskutují s harmonikou. Píseň vyprávějící o hrdinovi, o kterém se dodnes tradují legendy, dává také Matějovi větší prostor pro zpěv. Právě hlas odlišuje celkový zvuk kapely. Matěj zní jako ze starších bluesových nahrávek, i svou schválně nedbalou výslovností anglických slov se přibližuje frázování starších umělců a ve spojení s hlasovým rozsahem je to právě to, co si posluchač bude z desky nejvíce pamatovat jako unikátní. Barokní kontra tenor výjimečně obměňuje vyznění skladeb. Posluchač díky tomu nesrovnává tak často nahrávky s originály nebo s jejich jinými verzemi.

V našlapané atmosféře se pokračuje dál a ještě s větší vervou. První skladby se nesly v akustickém podání a poté přesedláme na elektrické pojetí. Obrovský příval energie a nadšení ze hry uhrane posluchače se skladbou Diggin´ My Potatoes. Rychlý rytmus, hravá kytara a Ptaszkova lehkost a přitom radost ze zpěvu jednoduše patří k sobě.

V Good Morning Blues se zaposloucháme do melodie, kterou kytara nastíní a poté ji uchopí harmonika. Následně Ptaszek prostřídává hru na nástroj se zpěvem sloky. Zní rozpoznatelně, a přesto se jeho zpěv přizpůsobuje každé skladbě zvlášť. Někde více tlačí na pilu (jako je tomu právě v této skladbě), jinde je zpěv spíš upozaděn a zaposloucháváme se do zvučné harmoniky. Právě tím trio dokazuje, jak pojímá blues a jak dokáže pracovat s jednotlivými nástroji.

Přečtěte si také o desce Dodo Jonathana Gaudeta

Silný zvuk nástrojů i zvučného hlasu. Bicí jedou stále svou. Tak by se dala definovat skladba I´m in the Mood. Posluchač se ocitá v opravdových dálkách jak prostorových, tak i časových. Pojetí skladby vtahuje a přímo evokuje bluesový bar, ve kterém se hraje řekněme od podlahy a bez příkras. Závěrečná dvojice skladeb s pera Williho Dixona očividně kapele sedí. Však kdo by si myslel, že se trio s chutí vrhne do klasického blues, byl by na omylu. My Babe zabrousí k jinému žánru a přimísí zvuk country. Tentokrát i kytara je countryová a dohromady tak kapela představuje zase jiný pohled.

Skončit se má v nejlepším. Známou vypalovačku I´m Your Hoochie Coochie Man zařadili až na úplný závěr. Zastřený zvuk skladbě dodává odlišný charakter od předešlých kousků. Live in Palác Akropolis je příjemným počinem, který osvěží již známé skladby, dává jim nový rozměr a je zřejmé, že živě se Dobré ráno blues band dokáže naplno odvázat.