Reportáže

Večer, kdy se hudba rozlévá vzduchem, propojuje generace a publikum se nechává unášet energií nezapomenutelných hitů – takový byl koncert kapely The Sweet, který se odehrál 23. března 2025 v německém Regensburgu. Toto jedinečné vystoupení se odehrálo v Eventhall-Airport, moderní koncertní hale, která je perlou kulturního života v regionu. Eventhall-Airport, nacházející se v Obertraublingu, půvabném předměstí Regensburgu, je vyhlášené místo pro pořádání koncertů a kulturních akcí. Díky své prostornosti, špičkovému, vybavení a unikátní atmosféře přitahuje mezinárodní i domácí hvězdy hudební scény. Je to prostor, kde se prolíná vášeň pro hudbu a nadšení publika. Koncert Sweet v této hale naplnil každý kout energií, vášní a nostalgií, které zanechaly v paměti přítomných nevymazatelný otisk.

Ve světě rockové hudby vyčnívá Lenny Kravitz jako jeden z nejuznávanějších hudebníků naší doby. Během více než tří desetiletí trvající hudební kariéry překonal hranice žánrů, stylů, ras a společenských tříd. S vášní pro soul, rock a funk šedesátých a sedmdesátých let, které ho hluboce ovlivnily, tento skladatel, producent a multiinstrumentalista přetavil svou lásku k těmto žánrům do hudební tvorby, jež mu vynesla čtyři ceny Grammy. V rámci aktuálního evropského Blue Electric Light Tour 2025 vystoupil 12. března v pražské O2 aréně.

Předposlední únorový večer lákal do Lucerna Music Baru příznivce jižanského rocku, soulu, funku a blues. Přesně takovou žánrovou pestrostí vyniká uskupení JJ Grey & Mofro. Z desek jsem nečekala takovou dávku energie, vstřícnosti a nadšení, jaké se mi během koncertu dostalo.

V pražské O2 aréně se v neděli 23. února uskutečnil jediný koncert této legendární popové ikony 80. let v České republice během celé její kariéry. Playback naštěstí nebyl nutný, a Cyndi nás v určitých momentech překvapila svým stále dívčím hlasem. Přestože v některých skladbách bojovala s intonací, klobouk dolů před ní, že v jejím věku zvládla téměř dvouhodinovou show nejen odzpívat. Zahrála také na flétnu a akustickou kytaru a mezi skladbami dlouze mluvila. I po více než čtyřiceti letech na scéně dostála své pověsti bojovnice za lidská práva, zejména za práva žen a LGBT+ komunit. Svojí extravagantní osobností, která se ani po sedmdesátce nevzdává svých oblíbených paruk, výrazných rtěnek a módních výstřelků, nás naprosto okouzlila. Měli jsme jedinečnou příležitost zažít Cyndi Lauper naživo alespoň jednou v životě. Přestože nám v průběhu večera nabídla několik nezapomenutelných momentů, tento koncert v obecném pojetí nejspíš nepatřil mezi ty nejsilnější životní zážitky ani pro Cyndi, ani pro publikum.

Zpěvák Kamil Střihavka se od devadesátých let propracoval ke statusu velké české hudební persony, jejíž úspěchy sahají daleko za roli Ježíše v populárním muzikálu, na niž ho někdy česká média mají snahu redukovat. Bylo tedy nasnadě, že koncert k šedesátým narozeninám se stane významnou událostí a pro jeho návštěvníky nezapomenutelným zážitkem.

Kdo chtěl nový rok odstartovat koňskou dávkou hlasité muziky, dostal možnost 10. ledna v pražském Rock Café, kam zamířili hlavně příznivci vystupujících The Agony a Nasty Ratz. A protože jich není málo, prostory klubu se slušně zaplnily.

Do pražského Fora Karlín dorazilo norské sedmičlenné uskupení Wardruna. Více než hodinu a půl dlouhý koncert čítal starší skladby, ty nejznámější i ochutnávky z chystaného alba, které by mělo vyjít v lednu. Ale především se jednalo o nezapomenutelný zážitek, který lze jen těžce s jiným srovnávat!

“Jéé, pardon, příliš mnoho piv a radosti!” S parafrází věty, kterou v zaplněné kavárně sympaticky upřímně omlouvá zmatky s placením jeden z účinkujících muzikantů, si pro shrnutí nálady, která bluesový festival v Šumperku provází, můžu v klidu vystačit. Akademici sice kořeny slova blues spojují s nelibými pocity, “terapie dvanáctkou” však v šumperské praxi operuje s opačnou škálou emocí. Třetí, závěrečný den festivalu se navíc v člověku mísí nadšení z nových hudebních zážitků s očekáváním, jaké finále vlastně letos bude. 

“Waterboy, where are you hiding?” V potemnělém sálku šumperské knihovny se mocný hlas Rhiannon Giddens, geniální hudebnice a neúnavné bořičky muzikologických mýtů, zařezává pod kůži. Drobné paní s trvalou přede mnou vůbec nevadí, že koncert není živý a za pár chvil jej přeruší přednáškové vyprávění. Když se v jinak školeném zpěvu oceňované umělkyně mihne prapůvodní, surová esence, s dámou to drobounce škubne. “Ta ho v sobě má,” pomyslím si. Podobné spojence, kteří o naší alianci často vůbec netuší, hledám po očku na Blues Alive odjakživa. Pátrání po spřízněných tvářích, které mají duši zatěžkanou stejným odstínem blues, mnohdy přináší překvapivá zjištění. A druhý festivalový den je pro tradičně nejnabitější program k lovu nevědoucích spiklenců nejvhodnější. 

“Já vás loni vezla, partner taky,” oznamuje mi v zákrutech nad setmělým podhorským údolím řidička taxíku, který mě na poslední chvíli bere na zahajovací večer festivalu. Konec roku tu na okraji Jeseníků člověk cítí přeci jen silněji, dušičkové scenérie vybízí k rekapitulaci. Než škodovka přibrzdí před mohutným šumperským kulturákem, stačíme tak probrat, co se u nás obou za rok událo. Vzpomínat však teprve začínám. “Víš, že máme společnou fotku? Trochu jsem si ji upravil, pošlu ti ji,” obrací se na mě soused, se kterým jsme letos načali druhou dekádu, v níž se pod pódiem dělíme o oblíbený kout. “Vím, dokonce celé album,” odpovídám a myšlenkami se vracím k poslednímu loňskému jamu, kdy fotky ze společného tance nad ránem vznikaly. Vzpomínat na minulé ročníky Blues Alive není jen otázka sentimentu. Ohlédnout se tu totiž znamená vidět znovu všechna ta skvělá žánrová vystoupení, ale hlavně u podobných akcí daleko vzácnější momenty. To když se hranice mezi hudebníky a návštěvníky stírají, kdy se tu ve jménu dvanáctky uzavírají, generačním a geografickým propastem navzdory, nová přátelství. “Je to dobrý!” posílám do chatu jednoho takového kamarádství sice krátkou, ale pro naše potřeby plně dostačující recenzi. “Škoda, že tu nejsem, jel bych znova,” zabliká mi v…