Reportáže

Do pražského Fora Karlín dorazilo norské sedmičlenné uskupení Wardruna. Více než hodinu a půl dlouhý koncert čítal starší skladby, ty nejznámější i ochutnávky z chystaného alba, které by mělo vyjít v lednu. Ale především se jednalo o nezapomenutelný zážitek, který lze jen těžce s jiným srovnávat!

“Jéé, pardon, příliš mnoho piv a radosti!” S parafrází věty, kterou v zaplněné kavárně sympaticky upřímně omlouvá zmatky s placením jeden z účinkujících muzikantů, si pro shrnutí nálady, která bluesový festival v Šumperku provází, můžu v klidu vystačit. Akademici sice kořeny slova blues spojují s nelibými pocity, “terapie dvanáctkou” však v šumperské praxi operuje s opačnou škálou emocí. Třetí, závěrečný den festivalu se navíc v člověku mísí nadšení z nových hudebních zážitků s očekáváním, jaké finále vlastně letos bude. 

“Waterboy, where are you hiding?” V potemnělém sálku šumperské knihovny se mocný hlas Rhiannon Giddens, geniální hudebnice a neúnavné bořičky muzikologických mýtů, zařezává pod kůži. Drobné paní s trvalou přede mnou vůbec nevadí, že koncert není živý a za pár chvil jej přeruší přednáškové vyprávění. Když se v jinak školeném zpěvu oceňované umělkyně mihne prapůvodní, surová esence, s dámou to drobounce škubne. “Ta ho v sobě má,” pomyslím si. Podobné spojence, kteří o naší alianci často vůbec netuší, hledám po očku na Blues Alive odjakživa. Pátrání po spřízněných tvářích, které mají duši zatěžkanou stejným odstínem blues, mnohdy přináší překvapivá zjištění. A druhý festivalový den je pro tradičně nejnabitější program k lovu nevědoucích spiklenců nejvhodnější. 

“Já vás loni vezla, partner taky,” oznamuje mi v zákrutech nad setmělým podhorským údolím řidička taxíku, který mě na poslední chvíli bere na zahajovací večer festivalu. Konec roku tu na okraji Jeseníků člověk cítí přeci jen silněji, dušičkové scenérie vybízí k rekapitulaci. Než škodovka přibrzdí před mohutným šumperským kulturákem, stačíme tak probrat, co se u nás obou za rok událo. Vzpomínat však teprve začínám. “Víš, že máme společnou fotku? Trochu jsem si ji upravil, pošlu ti ji,” obrací se na mě soused, se kterým jsme letos načali druhou dekádu, v níž se pod pódiem dělíme o oblíbený kout. “Vím, dokonce celé album,” odpovídám a myšlenkami se vracím k poslednímu loňskému jamu, kdy fotky ze společného tance nad ránem vznikaly. Vzpomínat na minulé ročníky Blues Alive není jen otázka sentimentu. Ohlédnout se tu totiž znamená vidět znovu všechna ta skvělá žánrová vystoupení, ale hlavně u podobných akcí daleko vzácnější momenty. To když se hranice mezi hudebníky a návštěvníky stírají, kdy se tu ve jménu dvanáctky uzavírají, generačním a geografickým propastem navzdory, nová přátelství. “Je to dobrý!” posílám do chatu jednoho takového kamarádství sice krátkou, ale pro naše potřeby plně dostačující recenzi. “Škoda, že tu nejsem, jel bych znova,” zabliká mi v…

Americká blues-rocková diva Beth Hart je na hudební scéně výjimečný úkaz. A nejen proto loni zarmoutila svoje fanoušky, když plánované turné, které zahrnovalo i listopadový koncert v Praze, kvůli psychickým problémům zrušila. Nyní se jí daří lépe a vynahradila tak sobě i publiku delší pauzu. Její skoro dvouhodinový koncert v pražském O2 Universu byl velmi emotivní, vysoce profesionální a především přirozený. Takový koncert je příkladem toho, že „pravá“ hudba ze scény nezmizela a že existují talentovaní umělci, kteří vám po jedné písni zkrátka vyrazí dech.

K osmdesátým narozeninám si americký bubeník Billy Cobham nadělil turné v široké sedmičlenné sestavě hudebníků. Svým fanouškům nadělil k osvědčeným hitům zajímavé aranže spolu s nasazenou dechovou sekcí.

Do žižkovského Paláce Akropolis zavítal americký bluesový zpěvák a kytarista Jontavious Willis. Tento mladý hudebník odehrál sólový, nikterak dlouhý koncert, ale v průběhu něj představil publiku ten nejlepší odkaz klasického blues.

Guns N’ Roses sice mají zpět Slashe a Duffa McKagana, ale poslední dobou zrovna životem nehýří, a tak mají její členové dost času na jiné aktivity. A Duff se rozhodně nefláká – vydal sólovku "Lighthouse", sebral se a vyrazil s ní do světa. A cesta ho zavedla i do České republiky, konkrétně do brněnského klubu Sono.

Do pražské O2 areny zavítal 33letý maďarský rodák Peter Bence. Jediný hudebník na tomto velkém pódiu zasadil do svého setlistu světově známé hity i svou autorskou tvorbu. Jak si poradil s křídlem, které se během večera několikrát přeměnilo v perkusní nástroj? Zábavně i profesionálně.

Hned tři večery za sebou mohli posluchači a také diváci strávit s kapelou Fekete Seretlek v prostorách Paláce Akropolis. Tento třídenní maraton zakončili samostatným koncertem a únava na této šestici rozhodně znát nebyla!